Ó, DOROTO, PANNO ČISTÁ

 

 

Píseň z 2. poloviny 14. století

 

 

Ó, Doroto, panno čistá,

tvój hod ctí cierkev svatá,

neb jsi dievka výborná,

Bohem zvolená.

Cti, krásy a čistoty

nemóž žádný vypsati,

jimižs ty ozdobena,

Kristu snúbená.

Radujíc se s chotěm svým,

pomoziž nám zde smutným

k věčné radosti.

 

Theodoras otce jměla,

Theodora matka tvá,

ot nich jsúci stělena,

Dorotús  křščena.

Králového rodu byli,

však zbožie opustili,

vzdavše města i hrady

Bohu slúžili.

V Kapadocí, téj vlasti,

v Cezarii, tom městě,

porodili tě.

 

Fabricius, král ukrutný,

křesťanóm jsa protivný,

tvé jest krásy požádal

i snúbce zaslal,

slibuje bohatstvie mnohé,

zlato, kamenie drahé,

by jemu povolila,

Krista zapřela.

Ale ty, dievko přečistá,

v vieře jsúci stvrzena,

králems zhrzela.

 

Rozlítiv se král ukrutný

vymyslil těžké muky,

jimiž tě bez milosti

kázal mučiti.

Bez studu dievku svázavše,

hanebně obnaživše,

bičováchu tak silně

to tělo svaté.

Tak ji převelmi tepiechu,

až potoci tečiechu

té krve nevinné.

 

Potom na pádlo rozpěchu,

udicemi trháchu

tělo jejie přesvaté,

velice zbité.

Ohnivými pochodněmi

pálili prsi jejie

bezmál až do skončenie

pro jméno božie.

Když bieše mrtva na poly,

zavřechuť ji v žaláři

katové lítí.

 

Devět dní v žaláři byla

beze všeho pokrma,

jsúc tak velmi zmučena,

Kristem zléčena.

Když ji před súdci vediechu

jakžto záře vschodiechu

pěkností tváře jejie,

té pěkné róže.

Spatřiv to súdce nemilý

velice se podivi

dievčiemu zdraví.

 

Počeť s ní sladce mluviti,

lstivě chtě ji přelstiti,

by se modlám modlila

i v ně věřila.

Otpovědě ctná Dorota:

„Věřím já v Jezu Krista,

s ním se budu kochati

na věčné věky.“

Zařvav pohan velmi lítý,

kázal tvář její zbíti

i hlavu stieti.

 

Když dievka na smrt kráčieše,

Theofilus zasmiev se,

zemský písař, k ní vece:

„Kam to jíti chceš?“

„Do zahrádky rozkošné,

v niež ovoce rozličné,

jablka, kvietie a róže

budu česati,

radujíc se s chotěm svým,

Jezu Kristem nebeským,

po němž vždy túžím.“

 

Theofilus špílně vece:

„Posliž mi sem ovoce,

jež roste v zahrádce

tvého panice!“

Slíbivši jemu poslati,

počeť snažně prositi

Boha za ty, kdo jejie

pomnie umučenie,

byť nebyli otlúčeni

ot nebeské radosti

ti, ktož slúžie jie.

 

Uslyše v tom  hlas nebeský:

„Pojdiž ke mně, choti má,

ve všem jsi uslyšána,

zač jsi prosila.“

Když pod meč hlavu nachýli,

zjeviť se jie v tu chvíli

děťátko velmi pěkné,

nachem oděné,

nesa v košíku ovoce,

tři jablka a tři róže

února měsiece.

 

Jehožto snažně poprosi

řkúc: „Nes to Theofilovi,

jemužto bez meškánie

zděj to poselstvie!“

Když dietě do siei vkroči,

v niež Theofil psal listy,

nesa v košíku ovoce,

tak k němu vece:

„Toť Dorota, sestra má,

ovoceť jest poslala,

jakž jest slíbila.“

 

Uzřev to Theofil křiče:

„Věřím v tě, Jezu Kriste,

že jsi ty syn živého

Boha věčného,

pro kohožto Dorota

nevinně jest dnes sťata.

Prosím, dievko, já hřiešný

velmi tvé přiezni;

rač mi milost uprositi,

bych já mohl k tvému choti

s tebú dojíti.

 

 

 

(obrázek: Hans Baldung, zv. Grien, Stětí sv. Doroty. Národní galerie v Praze - Šternberský palác)