...Druhý den mi v Café de l´Alcazar ukázali zmíněného stařečka. Opřený o hůl podřimoval s bradou na propletených dlaních nad sklenkou vína.
- Říkali mi, že jste znal van Gogha.
- Baže jsem ho znal. A vy jste kdo? Novinář, nebo student?
- Student.
Vidím, že jsem plácl hloupost, neboť stařeček zavírá oči a přestává se o mě zajímat. Vytahuji proto americké cigarety. Návnada zabírá. Stařec náruživě vdechuje kouř, pije víno a pozorně mě sleduje.
- Vy se zajímáte o van Gogha?
- Moc.
- Pročpak?
- Byl to velký malíř.
- Říkají to. Já jsem žádný obraz od něho neviděl.
Ťukne kostnatým prstem na prázdnou sklenku, kterou mu poslušně dolévám.
- Tak jo. Van Gogh. Už umřel.
- Ale znal jste ho.
- Nikdo ho tady neznal. Žil sám jako pes. Lidé se ho báli.
-Proč?
- Pobíhal po polích s takovými velkými plátny. Kluci po něm házeli kameny. Já neházel. Byl jsem moc malý. Byly mi tři nebo čtyři roky.
- Asi jste ho neměli moc rádi?
- Byl hrozně směšný. Vlasy měl jako mrkev.
A stařeček se náhle začíná smát, dlouho, od srdce, se zadostiučiněním.
- Byl to moc směšný člověk. Il était drôle.Vlasy měl jako mrkev, dobře si to pamatuju. Byly vidět už zdaleka.
A u toho vzpomínky človíčka na proroka skončily.
(Zbigniew Herbert, Barbar v zahradě, Praha 2010. s. 35)
Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.