Zahrádečka. Ogród Hesperyd. Pardes rimonim. Jardin des Plants. Kindergarten-Pflanzschule. Giardinetto, orticello...

Prinzhornova sbírka

27. 2. 2009 11:50
Rubrika: Kumšt | Štítky: umění

Nedávno jsem navštívil pražskou výstavu části Prinzhornovy sbírky, tak bych se chtěl podělit o své dojmy.  

Německý historik umění a psychiatr Hans Prinzhorn posbíral během svého působení v psychiatrické léčebně v Heidelbergu na 4500 kreseb, maleb, koláží, textilií a plastik. Dům U Kamenného zvonu nyní  představuje asi 120 děl z této legendární kolekce. Dr. Prinzhorn, který byl zároveň znalcem starého i moderního umění, nastavil nový úhel pohledu na tvorbu duševně nemocných - a oceňoval ji už nejen jako diagnostický materiál, ale především jako svébytný umělecký projev.

Výstava je řešena nápaditým způsobem, kombinuje klasickou instalaci rámovaných děl s videoprojekcemi, bannery a podmanivě „podivnou“ zvukovou kulisou (vzdálené monotónní údery, šumění...).  Expozici otevírá kresba Augusta Natterera Mé oči v čase zjevení (1911-13) – roztomilý obrázek, který návštěvníka surrealistických výstav nijak nepřekvapí. O pár kroků dál nás však již vrhne do světa za ústavními zdmi svérázná instalace – jde o různé hvězdovité útvary a jiné vzory, které manická pacientka vytrhávala z prostěradel a kladla v určitém pořádku na podlahu svého pokoje. Autenticitu tohoto exponátu  potvrzuje dobová fotografie, zachycující "instalaci" na původním místě, doslova v okamžiku jejího dokončení.

V každé místnosti jsou k dispozici letáky, informující o životních osudech jednotlivých tvůrců. Různá klišé o psychiatrických pacientech ožívají a získávají na konkrétnosti - blázni, pokládající se za Napoleony, tedy skutečně existují. Žena, která po zdánlivě banálním úrazu zešílela, považovala se za císařovnu a „vydávala“ vlastnoručně malované bankovky v miliardových a bilionových hodnotách, aby pomohla své zemi. Vinařský nádeník a bezdomovec, který maloval vlastní močí a exkrementy, se stále vracel k motivu vinné révy... atd.  Setkáme se s dobrodruhy i usedlými úředníky, s pacienty zuřivými i těmi, kteří prožili dlouhá léta v letargii. Nicméně, tyto životopisy by ani nebyly nutné. Výstava nehledá senzaci, není ani sbírkou kuriozit -  představuje především díla, jejichž výtvarná hodnota a expresivní naléhavost hovoří samy za sebe.

Zneklidňujícím dojmem působí tvorba pacienta, který pokreslil desítky sešitů výjevy dostaveníček důstojníků s dívkami za měsíčných nocí – jednotlivé scény se od sebe liší jen v drobných detailech, celé jeho dílo tak působí dojmem rozfázovaného filmu. Jiný s puntičkářskou precizností maloval náboženské obrazy, podobné svým stylem koptským ikonám. Adolf Schudel vytvářel fantastické a jemné tužkové kresby ve stylu pohlednic, jež pečlivě čísloval, datoval a opatřoval úsměvným varováním: Nachdenk verboten! 

   Druhé patro působí o poznání tísnivěji, a to nikoli kvůli exponátům samým, ale proto, že zařazuje Prinzhornovu sbírku do dobového kontextu.  Nejprve jsou zde konfrontovány dvě mnichovské výstavy z roku 1937.  Na jedné straně výstava Velké německé umění, díla oficiálních umělců Třetí říše. Na straně druhé výstava Zvrhlé umění (Entartete Kunst), na níž byla díla Paula Klee, Maxe Ernsta, Marca Chagalla a dalších avantgardních umělců vystavena spolu s díly duševně chorých a opatřena výsměšnými a demagogickými nápisy. Tehdy byla některá díla z P. sbírky zneužita k diskreditaci moderního umění v očích veřejnosti. (Mírná pachuť se vloudila, když jsem si uvědomil, že výstava to vrací oficiálnímu nacistickému umění tak trochu podobným způsobem – ve stěně potapetované idealizovanými thorakovsko - brekerovskými naháči, kteří odpovídali nacistickým představám o pravém umění, umístili tvůrci výstavy jakási „kukátka do reality Třetí říše“ – kdo se podívá, uvidí známé fotografie vyhublých vězňů v koncentračních táborech. Jako by ukázky z Hitlerových projevů bohatě nestačily...)  

Další místnost je věnována smutně proslulému projektu „Euthanasie“, programu pro kontrolované vyhlazování mentálně postižených a nevyléčitelně nemocných, oficiálně v období mezi 1939 – 1941. Během těchto let režim Adolfa Hitlera systematicky usmrtil okolo 75 000 – 250 000 lidí s duševním či tělesným postižením. Neoficiálně byl program prováděn také po roce 1941, zabíjení se však stalo méně systematickým. V rámci tohoto projektu byla usmrcena i  řada tvůrců, jejichž díla výstava prezentuje.

Když nacističtí ideologové vystavili vedle sebe díla moderních umělců a exponáty z Prinzhornovy sbírky, učinili tak, aby lidu ukázali, jak je to tzv. moderní umění degenerované. Moderní umělci se však výtvarnou tvorbou psychiatrických pacientů skutečně inspirovali, stejně jako tvorbou dětí a přírodních národů. Okouzlila je svou autenticitou, formální i obsahovou nekonvenčností, školami nezkaženou osobitostí i tím, že se nepokrytě napájí z hlubinných proudů lidské psýchy.  Hledali svobodu projevu, bezprostřednost vyjádření, radost z tvorby  - v umění duševně chorých tyto znaky nacházeli (i když lze jistě o „svobodě“ a „spontánnosti“ či dokonce „radosti“  v případě tvorby některých pacientů diskutovat či pochybovat). Výstavu tak doplňuje i řada textů – obdivných vyznání velkých umělců 20. století vůči umění duševně chorých i přímo Prinzhornově sbírce.  

Výstava potrvá do 3. května. Všem ji doporučuji. Nejvíce pak těm, kterým pochybnosti a konvence brání ve vlastní tvorbě  :-) 

 

Zobrazeno 10824×

Komentáře

Podiven

Díky, především za ten poslední odstavec...

donegal

zajímavá myšlenka. Myslím, že kontext doby je do jisté míry determinantem díla, jeho formální složky, nikoli principu. Tato míra závisí na tom, jak velký je vliv pokroku vědy a technologie v daném umění, odpovídá vědeckému vývoji, nikoli vývoji uměleckého cítění. Z toho plyne, že obdivovat gotický prostor může i dnešní člověk stejně plně. Neogotická struktura ovšem, byť používá stejných proporcí, kánonu, principu odhmotnění atd., padá až v momentě, kdy se omezuje tehdejší technologií a formami z ní vycházejících. Rozpor potom roste v detailu a samotném řemeslném zpracování, které nemůže odpovídat jiné době, čili technologii, než té, ve které si řemeslníci osvojili svoji dovednost, a které ji podřídili - v tomto případě jistě ne gotické. Vzepětí jedné doby je pak zkamenělinou druhé. Protože je tato složka v literatuře mnohem menší, dal by se dnes napsanému Quijotovi vytknout snad jen archaický jazyk, neefektivní psaní rukou atd. Ale to, že autor nijak nereflektuje ducha doby, myslím, dílo nesnižuje. K tomu Johanově článku o svědectví vývoje - přikláněl bych se k pokračující gaussově křivce, nebo lépe sinusovce, oscilující mezi racionálním a supraracionálním.

Zobrazit 15 komentářů »

Pro přidání komentáře se musíš přihlásit nebo registrovat na signály.cz.

Autor blogu Grafická šablona Nuvio